Centrální banky: V očekávání šoků zmatek a strach.

Jen pár lidí ví, že mimo G-7, G-10 a G-20 existuje také skupina Třicítka – G-30. Jde o neformální roční setkání mezi řediteli centrálních bank 30 zemí. Tyto události jsou médii zmiňovány jen zřídka, ale lze předpokládat, že setkání G-30 jsou organizována Bankou pro mezinárodní vypořádání (BIS) v Basileji, o které se široce věří, že je generálním štábem centrálních bank mnoha zemí.

Tón zprávy z 10. října poskytnuté skupinou třiceti, jakož i její závěry, byly shrnuty Reuters následovně:

„Centrální banky spolupracovaly s vládami na řešení rozvíjející se krize v letech 2007-2009 a jejich akce byly nezbytnou a patřičnou reakcí krizového řízení. Ale od politiky centrálních bank samotné by nemělo být očekáváno, že poskytne udržitelný ekonomický růst. Taková politika musí být doplněna dalšími politickými opatřeními vlád. V současnosti je toho třeba spoustu udělat ze strany vlád, parlamentů, veřejných úřadů a soukromého sektoru, aby se řešila politická, ekonomická a strukturální slabost, mající původ mimo kontrolu či vliv centrálních bank.

Aby se přispělo k udržitelnému ekonomickému růstu, zpráva předpokládá, že všichni ostatní hráči splní svoji zodpovědnost… Na samotné centrální banky se nelze u poskytnutí politiky potřebné k dosažení makroekonomických cílů spoléhat. Vlády musí jednat také a použít prostor vytváření politiky poskytnutý konvenčními a nekonvenčními opatřeními monetární politiky. Neúspěch by byl závažnou chybou a bylo by zde riziko vytvoření scény pro další ekonomické poruchy a nerovnováhy v budoucnu.“

Jak můžete z tohoto výňatku vidět, do svého seznamu těch, kdo jsou zodpovědní za bezprostřední (a nevyhnutelnou!) finanční a ekonomickou krizi, ředitelé centrálních bank ze skupiny Třicítka zahrnují parlamenty, veřejné úřady a soukromý sektor, mimo vlád. Ve svém článku Reuters používá výraz, který byl použit na setkání centrálních bankéřů – „nekonvenční opatření monetární politiky“.

Jde o narážku na program „kvantitativního uvolňování“, což znamená použití plného výkonu tiskařského lisu centrálních bank k vydávání nových peněz, za které se kupují vládní dluhy. Politikou centrálních bank vždy bylo zastřít jejich smrduté činy vznosnými slovy. Za starých dobrých dnů bylo na vládách vydávat peníze, ve formě státních dluhopisů a peněz, které byly bezúročné a nebyly zatíženy dluhem.

Ale penězoměnci se stali činorodými architekty nové historie, která zahájila éru buržoazní revoluce v Evropě. Pomohli svrhnout monarchie, zřídit parlamenty a ratifikovat ústavy s jedním hlavním cílem na paměti – zmocnit se peněžních tiskařských lisů. Buržoazní revoluce by měly být patřičněji nazvány „monetární revoluce“. Nicméně tato konfiskace musela být lépe ospravedlněna. A ono ospravedlnění se zhmotnilo: vlády mají tendenci zneužívat svého práva vydávat peníze. Mohly by, zřejmě, použít svůj peněžní tiskařský lis na krytí schodků státního rozpočtu, což je nepřijatelné, protože to může způsobit inflaci.

Závěr: tiskařský lis je třeba vládám sebrat a dát ho do „bezpečných rukou“. Z definice to mohly být pouze ruce soukromých penězoměnců („nezávislých profesionálů“). Peníze tištěné penězoměnci byly dávány vládám, zatímco daňoví poplatníci jsou zodpovědní za placení úroků.

Silný příliv „snadných“ peněz, vydaných jako součást „kvantitativního uvolňování“, pomohl vytlačit ceny různých aktiv (měřítka korporátní kapitalizace) a nemovitostí, ale ani trochu nebyl schopen pomoct oživit reálnou ekonomiku. Negativní dopad „snadných“ peněz bylo možné nejdříve pozorovat v ekonomikách zemí na periferii globálního kapitalismu, ale nyní si také vybraly daň u bohatých vyspělých zemí.

Americké Federální rezervy oznámily, že ukončily svůj program nakupování dluhopisů v r. 2014 a slíbily, že zvýší úrokové sazby z nuly nejpozději v červnu 2015. Při pohledu na trh derivátů většina těchto hráčů sází na to, že Fed zvýší sazby v březnu 2016.

Nicméně je třeba mít na paměti, že hráči na derivátovém trhu byli často neopodstatněnými optimisty a zastánci zbožných přání. Osobně nemám naprosto žádný důvod věřit, že úrokové sazby budou v březnu zvýšeny. Tíhnu spíše k důvěřování těm finančním expertům a analytikům, kteří říkají, že základní sazba Fedu poklesne do záporného teritoria.

Čirou náhodou ředitelé některých amerických bank Federálních rezerv (Fed tvoří 12 federálních rezervních bank, z nichž největší je Federální rezervní banka New Yorku) opatrně tíhnou tímto směrem. Negativní sazby pro pasivní bankovní operace jsou již realitou pro centrální banky v západní Evropě. ECB, například, uvalila zápornou úrokovou sazbu na své vklady již před rokem.

Pokud americké Federální rezervy veřejně oznámily ukončení programu kvantitativního uvolňování (QE), Bank of England takovýto krok opožďuje a ECB se připravuje na zahájení nového kola QE. Co se týká Bank of Japan, ta prakticky žila v režimu kvantitativního uvolňování od r. 2001, s nulovými úrokovými sazbami u pasivních operací a symbolickými diskontními sazbami u aktivních operací. To je její modus vivendi.

Ačkoliv Čína neučinila ohledně kvantitativního uvolňování žádné oznámení, probíhá vývoj, který je podobný vývoji pozorovanému ve zbytku světa. Ekonomika je zaplavena penězi, které jsou pumpovány zpět oficiálními bankami, jakož i stínovými bankovními společnostmi. MMF odhaduje, že ve vynořujících se ekonomikách jsou nadbytečné půjčky ve výši 3 bilionů dolarů, což je přibližně 15% jejich GDP dohromady. Je to obrovská „úvěrová bublina“, která by snadno mohla zažehnout finanční a ekonomickou krizi, nejdříve v zemích na periferii globálního kapitalismu, a později v bohatých vyspělých zemích.

Zpráva G-30 uvádí: „Centrální banky popsaly své činy jako „kupování času“ pro vlády, aby konečně vyřešily krizi… Ale čas běží a nákupy (dluhopisů) mají svoji cenu.“ Cenou takového nákupu by byla globální krize. Lze očekávat, že v blízké budoucnosti média, která jsou ovládána „pány peněz“, dramaticky vystupňují svoji kritiku státní ekonomické politiky v mnoha zemích. Důvod je prostý – „páni peněz“ (ti, kteří vlastní tiskařské lisy centrálních bank) udělají vše ve svých silách, aby přehodili vinu za krizi na vlády, aby mohli opět získat kontrolu na peněžními tiskařskými lisy (zaplavení Evropy přivandrovalci může, mj., být rovněž prostředkem, jak svalit vinu za kolaps na něco a někoho jiného – p.p.).

——————————

Zdroj: Central Banks: Confusion and Fear in Anticipation of Shocks

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *